O štěstí v umírání

Anotace

Smrt je pro naši společnost čímsi nepatřičným, stala se tabu. Jenomže pouze ona dává našemu počínání hlubší smysl. Co to je smrt a jaký má význam pro život člověka? Jak ji prožívá umírající a jak jeho blízcí, kteří ho provázejí v posledních chvílích života? Proč u nás umírají lidé v nemocnici, a mnohem méně v hospici či doma v kruhu rodiny, jak to bývalo po staletí zvykem? Je smrt skutečně definitivním koncem života? To jsou otázky, na které se autor snaží odpovědět v knize psané na hranici dokumentu a prózy. V líčení dramatických událostí vychází z autentické osobní zkušenosti. Kniha je o cestě zbavování se strachu ze smrti, důvěrnou výpovědí o vůli, naději a víře, je o potkávání, míjení a opětovném setkání. Silný iniciační prožitek přivedl autora na cestu vlastní změny, k nalezení nových hodnot a osobního štěstí. Každý člověk má tuto jedinečnou šanci, to je  poselství knihy, která může být posilou, podnětem a inspirací všem, kteří se ocitnou v podobné situaci. Knihu doprovázejí barevné reprodukce autorových výtvarných děl, inspirovaných prožitkem smrti jeho matky.

Pompa mortis magis terret, quam mors ipsa.
Co smrt provází, děsí víc než smrt sama.

Ovidius

Jan Paul (1956)
je malíř, výtvarný kritik, publicista a prozaik. V dětství kreslil seriály, které publikoval časopis ABC. Vyučil se aranžérem a vykonával různá zaměstnání jako tapetář, písmomalíř, kamenosochař či arteterapeut. V letech 1979–1985 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Vytvářel objekty, instalace s použitím textu ve fotografii a zabýval se konceptuálními projekty, které se týkaly otázek identity člověka v současném světě. Od roku 2004 se věnuje pouze malbě a sochařství, maluje prsty, bez použití štětců. Občas píše básně, eseje a jiné texty, hraje na kytaru a doprovází se na foukací harmoniku. Psaní prózy se systematicky věnuje od roku 2003. Jeho prvotinou je sbírka povídek Deník pošetilého milence (Barrister a Principal, 2006). Žije a pracuje v Praze.